Nejnovější článek

„Pacienti, kteří zemřeli doma, ve skutečnosti žili déle než ti, kteří zemřeli v nemocnici, nebo alespoň stejně dlouho.“ ukazuje nový výzkum, o kterém píše New York Magazine.

Zajímavý článek, který byl publikován na umirani.cz o tom, jak přítomnost rodiny a blízkých lidí ovlivňuje délku života pacienta.

O terminálních onemocněních nemluví rád nikdo. Ale stigma, které na tématu leží, začíná být odsouváno rostoucím uvědoměním. V USA jsou tragické chvíle na konci života ještě jitřeny nedostatečným včasným plánováním, zbytečnými lékařskými zásahy a s nimi spojeným diskomfortem a (s menší důležitostí) významnými výdaji, které přispívají ke zlepšení vyhlídek jen málo nebo vůbec. Smrt „umíme“ hůř než jiné vyspělé země.

Co můžeme zlepšit?

Jedna odpověď souvisí s tím, kde tráví umírající lidé své poslední hodiny a dny. Množí se důkazy, ze kterých vyplývá, že je lepší umírat doma, kde je spíše pravděpodobné, že budete se svými blízkými, v relativním klidu a pohodlí a spíše se vyhnete zbytečným invazivním lékařským zákrokům. V této oblasti ale zatím není moc rozsáhlých pečlivých výzkumů. Proto je tak důležitý ten japonský, který byl nedávno publikován v časopise Cancer.

Velký tým japonských vědců pod vedením doktora Jun Hamana z univerzity v Tsukubě analyzoval lékařské záznamy 2069 pacientů, kteří zemřeli na rakovinu. 1607 z nich v nemocnici, 462 doma. Vědce zajímalo, jestli to (kde pacienti zemřeli) nějak ovlivnilo dobu jejich dožití, počítáno od chvíle, kdy byli přijati do péče v té nemocnici, kde pak zemřeli. Autoři píší, že „podle našeho nejlepšího vědomí se jedná o první prospektivní, multicentrální výzkum ve velkém měřítku“, který se zabývá touto otázkou. A je skutečně důležité, aby byla pokládána a zodpovídána. Pokud by totiž pacienti, kteří stráví své poslední dny v nemocnici, skutečně žili déle, zkomplikovalo by se tvrzení, že smrt v domácím prostředí je ta lepší varianta. Různí pacienti a různé rodiny mohou mít různé názory na to, jestli řekněme deset dní navíc „stojí za“ trochu více bolesti, potenciálně invazivní život prodlužující procedury a podobně.

„V nemocnicích se často dělají procedury, které se zdají být účinné, ale ve skutečnosti život pacientů neprodlužují.“

Zemřít doma? Lepší varianta

Z výsledků výzkumu ale vyplývá, že pacienti, kteří zemřeli doma, ve skutečnosti žili déle než ti, kteří zemřeli v nemocnici, nebo alespoň stejně dlouho. Takové zjištění významně ovlivňuje zdravotníky, kteří se s pacientem a rodinou domlouvají na dalších možnostech léčby. Je totiž „zřejmé, že by onkolog neměl váhat doporučit pacientovi paliativní péči v domácím prostředí jenom proto, že by tam dostal méně lékařské péče“. Autoři výzkumu zdůrazňují dva podstatné faktory, které mohou být příčinou toho, že hospitalizace neprodloužila dobu dožití pacientů: ti, kteří zemřeli v nemocnici, dostávali podstatně větší množství antibiotik a parenterální hydratace (byli zavodňováni pomocí kapaček). Ani jedno z toho zřejmě nemělo vliv na dobu dožití, což je další příklad toho, že v nemocnicích se často dělají procedury, které se zdají být účinné, ale ve skutečnosti život pacientů neprodlužují.

Analýza se týkala pouze pacientů v Japonsku, takže je možné, že v Americe nebo u nás funguje vše jinak. Vypadá to však, že se jedná o trend. Většina důkazů týkajících se péče na konci života se zdá ukazovat stejným směrem. Tedy, že úmrtí v mimo-nemocničním prostředí – když to jde – vychází jako lepší varianta. Ne, že by to jakkoliv usnadňovalo způsob, jak spolu o těchto věcech mluvit.

Přeložil/a:  Magdalena Pehalová